Cesta do Pákistánu na vlastní pěst

Od neuvěřitelné pohostinnosti jeho obyvatel po druhé nejvyšší pohoří na světě, Karakoram, je Pákistán neuvěřitelná země, která bohužel nemá zrovna skvělou pověst, ale ujišťuju tě, že poté, co ji osobně navštívíš, určitě změníš názor.

Strávil jsem zhruba měsíc cestováním s batohem na zádech – video z cesty najdeš tady (v italštině, ale můžeš si zapnout titulky) – a poznával jsem hlavně sever země. V tomto průvodci najdeš spoustu informací a tipů, jak si cestu na vlastní pěst, mimo hlavní turistické okruhy, co nejlépe zorganizovat, jako vždy s ohledem na rozpočet.

Rychlé menu

↑ Menu

Ledovec Hopper.

Nejlepší doba k návštěvě Pákistánu

Vzhledem k tomu, že většina cestovatelů jezdí do země navštívit její slavné hory, nejlepší období pro cestu do Pákistánu je zhruba od dubna do října, protože během zbytku roku je spousta oblastí kvůli sněhu zcela nepřístupná a obecně jsou teploty extrémně nízké a přesuny po území se stávají opravdu složitými.

Na druhou stranu, pokud nemáš v plánu navštívit Karakoram a chceš se prostě věnovat městům historického a kulturního významu, která leží v obrovské pákistánské nížině, pak je nejlepší období od listopadu do března, tedy během zimy, kdy jsou teploty výrazně příjemnější. V létě můžou teploty klidně přesáhnout 40 stupňů a, ujišťuju tě z vlastní zkušenosti, vůbec to není příjemné.

Doklady a očkování pro vstup do Pákistánu

Získat vízum nikdy nebylo tak snadné. Od ledna 2019 je totiž možné požádat o něj online přes oficiální web a pro Italy (pravidla se liší podle občanství, takže si ověř, jaká platí pro tebe) se dá požádat i o takzvané „visa on arrival“, které se obvykle vydává do 48–72 hodin. Turistické vízum na jeden vstup na tři měsíce stojí 35 $, ale pokud chceš, můžeš požádat o delší víza a s vícenásobným vstupem – cena je samozřejmě vyšší. Přes stejný portál můžeš vízum případně i prodloužit. Na této stránce najdeš kalkulačku nákladů.

Poznámka: Přestože web naznačuje, že visa on arrival se akceptuje jen na letišti, po kontaktování imigračního úřadu přes příslušný formulář mi bylo potvrzeno, že mi visa on arrival přijmou bez problémů i na pozemní hranici s Indií, a opravdu tomu tak bylo, pro jiné pozemní hranice doporučuju imigrační úřad kontaktovat.

Aktualizace z října 2024:

Od 14. srpna 2024 se e-Visa bude vydávat zdarma do 24 hodin a umožní pobyt na 90 dní.

Pákistán nevyžaduje povinná očkování, ale očkování proti hepatitidě A a hepatitidě B se doporučuje vždy.

Pro aktuální informace o vízech a podobně doporučuju zkontrolovat cestovní informace ministerstva zahraničí své země (například v Česku – „Cestujeme“ na webu MZV).

Pevnost Altit.

Co dělat a vidět v Pákistánu

V tomto průvodci jsou ceny často uvedené v místní měně. Oficiální měna Pákistánu se nazývá „pákistánská rupie“ a zkracuje se „PKR“.

Kurz je zhruba 1€ = 310 PKR. Aktuální kurz si doporučuju zjistit na této stránce.

Pákistán je poměrně velká země, ale jak jsem řekl dřív, většina návštěvníků se – z dobrých důvodů – soustředí téměř výhradně na severní oblasti, a to přesněji na stát Gilgit – Baltistán, v podstatě podél Karakoramské dálnice, silnice, která vede přes pohoří Karakoram až k hranici s Čínou.

Právě v Gilgit – Baltistánu jsem strávil velkou většinu času při své cestě po Pákistánu, a proto zjistíš, že informace o tomto regionu jsou nejúplnější. Kdybys měl zájem o jiné oblasti země, nezoufej, protože jsem nasbíral docela dost informací, které se ti podle mě budou hodit.

Poznámka: V průběhu průvodce najdeš několikrát odkazy na https://www.alltrails.com/. Pokud chceš používat offline navigaci přímo z aplikace Alltrails, musíš přejít na placenou verzi Pro. Tento problém ale můžeš obejít tak, že si stáhneš souřadnice z desktopové verze webu ve formátu „Google Earth KML“ a pak je nahraješ do Organic Maps, což je zdaleka jedna z mých oblíbených aplikací na cestování.

Islámábád

Islámábád, postavený v podstatě z ničeho v roce 1960 s jediným účelem, aby se stal hlavním městem země, je ve srovnání se zbytkem Pákistánu opravdu netypické město: ulice, které městem vedou, jsou široké a průjezdné, je tu spousta zeleně a vidět luxusní domy a auta není vůbec výjimečné, žije tu totiž celá politická třída a elita země.

Co dělat a vidět v Islámábádu

Vzhledem ke svému nedávnému založení město nemá z historického hlediska moc co nabídnout a moje rada je věnovat čas jiným destinacím, ale pokud máš k dispozici byť jen jeden den, pak je tu pár věcí, které stojí za návštěvu.

Doporučuju navštívit mešitu Faisal (Google Maps), která je největší v zemi a jedna z největších na světě; snadno se tam dostaneš taxíkem, nebo ještě lépe přes Uber, a bez ohledu na to, kde bydlíš, by to nemělo stát víc než pár eur.

Další zajímavá aktivita ve městě je návštěva Margalla Hills: tato kopcovitá oblast, která leží na okraji Islámábádu (mnoho stezek začíná přímo ve městě!), nabízí spoustu možností jednodenních výletů. Během mé návštěvy v srpnu bylo opravdu příliš horko, ale pokud tě to zajímá, Trail 3 (All Trails) a Trail 5 (All Trails) se zdají být nejoblíbenější.

Pokud si místo toho chceš jen užít výhled na město bez námahy, vezmi si taxi nebo si půjč motorku a jeď do Monalu (Google Maps). Je to vyhlídka na konci stezky číslo tři, na kterou se dá dojet i po silnici, je tu pár restaurací a kaváren, odkud můžeš obdivovat západ slunce nad městem. Další vyhlídka ještě blíž městu je Daman-e-Koh (Google Maps), i sem se dá dojít pěšky i dojet autem.

Mešita Faisal.

Doprava do Islámábádu

Islámábád má přímá spojení s mnoha hlavními městy Pákistánu, z Láhauru jezdí autobusy zhruba každou půlhodinu a cesta trvá víceméně čtyři hodiny. Autobusy z Gilgitu zase odjíždějí pozdě dopoledne/brzy odpoledne, aby dorazily brzy ráno do Islámábádu, zhruba 15 hodin.

Ubytování v Islámábádu

Backpackers Hostel & Guest House je opravdu skvělé ubytování, spíš než hostel je to byt přestavěný na hostel, opravdu prostorná společná místnost, společná kuchyně, skvělá wifi, milý a ochotný personál. Doporučuju rezervovat včas, protože nemají mnoho lůžek a často je plno. Další skvělá možnost je Coyote Den Travelers Hostel Islamabad.

Pokud hledáš něco luxusnějšího, Shelton’s Rezidor má dobré recenze a je kousek od mešity Faisal.

Láhaur

Láhaur je druhé největší město Pákistánu a v podstatě se považuje za kulturní hlavní město země. Pokud přijíždíš po souši z Indie, je to povinná zastávka, ale důrazně doporučuju návštěvu komukoli.

Co dělat a vidět v Láhauru

Opevněné město (Google Maps) je místo, kde najdeš všechny hlavní turistické atrakce a historické budovy. Důrazně doporučuju strávit aspoň pár hodin procházkami po uličkách, které překypují životem, bazary a street food jsou doslova všude a nejlepší na tom je, že provoz uvnitř opevněného města prakticky neexistuje. Z Mall Road, kde je většina ubytování, do opevněného města taxíkem stojí 100–200 rupií přes den a 200–300 rupií večer.

Mešita Badshahi

Také v tomto případě jde o jednu z největších mešit na světě, nádvoří pojme až 100 000 věřících, na rozdíl od mešity v Islámábádu má klasičtější styl (Google Maps).

Každý taxikář ví, který vchod je správný, ale kdybys chtěl k mešitě dojít pěšky, jediný vchod pro veřejnost je na tomto místě, jde o opravdu velký komplex, kde kromě mešity najdeš pár restaurací, pěknou zelenou plochu, láhaurskou pevnost (Google Maps) a sikhský chrám (Google Maps).

Dorazil jsem pozdě odpoledne a stihl jsem navštívit jen mešitu, vstup je zdarma, ale odložení bot venku do úschovy stojí 20 rupií a když vstoupíš, jsi nasměrován do muzea, kde tě při odchodu požádají o dar.

Chrám je přístupný jen ráno (nepamatuju si hodiny), zatímco vstup (200 rupií) do pevnosti je jen do 17:40, mešita je naopak otevřená do 20:00.

Mešita Badshahi.

Mešita Wazir Khan

V opevněném městě je další opravdu zajímavá mešita, která stojí za návštěvu. Jmenuje se Wazir Khan (Google Maps) a byla postavena v sedmnáctém století, i když není tak impozantní jako Badshahi, rozhodně stojí za návštěvu už jen proto, že když zaplatíš 100–200 rupií (cena je k jednání), můžeš vystoupat na jednu z věží po stranách mešity, odkud jsou neuvěřitelné výhledy na město.

Láhaurské muzeum

Je to největší a nejdůležitější muzeum v zemi, otevřené v roce 1864 v koloniálním období, má opravdu působivou sbírku artefaktů od buddhistického po islámské umění se spoustou rukopisů, zbraní, kostýmů a starožitných šperků. Je otevřené každý den od 9:00 do 19:00 kromě pátku, vstup pro cizince stojí 1000 rupií (Google Maps).

Ceremoniál na Wagah Border

Hranice Wagah (na pákistánské straně) neboli Attari (na indické straně) je jediný otevřený přechod mezi oběma zeměmi a každý den se tu koná docela zvláštní ceremoniál. Hranice je otevřená jen od 10:00 do 16:00 a kolem 15:00 začíná skutečný ceremoniál uzavření, během něhož hraniční jednotky obou států pochodují v tradičních kostýmech a předvádějí skutečnou show, zatímco lidé sledují z tribun.

Ceremoniál jsem sledoval z indické strany, ale samozřejmě jsi vítaný i na pákistánské straně. Vstup je zdarma a – i když nesdílím tyhle soutěže o to, kdo ho má větší, mezi dvěma zeměmi, které rozhodně nepotřebují zvyšovat napětí – myslím, že to rozhodně nesmíš vynechat.

Tuk tuk z Láhauru k hranici stojí 600/700 rupií a pokud ho požádáš, aby na tebe počkal, pravděpodobně se můžeš domluvit na 1000 rupiích tam a zpět, je to něco přes 30 km, zhruba hodina.

Poznámka: Otevírací a zavírací doba hranice se zdá se často mění a v důsledku toho i začátek ceremoniálu, takže ti doporučuju to ověřit na místě.

Ceremoniál na Wagah Border.

Doprava do Láhauru

Z Islámábádu a do něj jezdí autobusy prakticky každou půlhodinu. Mezi „hezčími“ autobusy je Nazi Express nejlevnější společnost, 900 rupií. Skyways 1100 rupií a Faisal Movers 1200 rupií. Terminály těchto tří společností jsou všechny nedaleko od sebe, jižně od Láhauru, tuk tuk z Mall Road stojí zhruba 300 rupií.

Pokud přijíždíš z Indie (Amritsar), můžeš ceremoniál na Wagah Border spojit s přechodem hranice: projdi imigrací a pak se vrať zpátky, abys ceremoniál viděl, a tím by mělo být také snazší sehnat odvoz do Láhauru po skončení ceremoniálu.

Ubytování v Láhauru

Lahore Backpackers se zdá být nejoblíbenější možností mezi backpackery, já jsem spal kousek odtud v Regale Internet Inn, internet je opravdu rychlý a personál je milý a ochotný, ale co se týče prostředí, nečekej nic víc.

Mešita Wazir Khan.

Gilgit

Gilgit je hlavní město státu Gilgit – Baltistán a prakticky povinná zastávka pro každého, kdo chce prozkoumat sever země. Samotné město toho ale moc nenabízí, přesto zůstává ideální základnou pro začátek poznávání okolních údolí.

I tak, protože tady pravděpodobně budeš muset strávit aspoň den nebo dva, hned po příjezdu a před návratem do Islámábádu, doporučuju projít se po hlavní ulici, která vede k bazaru, a pokud máš rád kuřecí, musíš rozhodně vyzkoušet tuto restauraci.

Další atrakce nedaleko města, kterou bys mohl navštívit, je Kargah Buddha (Google Maps), archeologické naleziště ze sedmého století zhruba 8 km západně od Gilgitu, kde je do skály vytesaná podoba Buddhy. Zdá se, že začali po cizincích chtít 1000 rupií, pokud máš omezený rozpočet, pravděpodobně to nestojí za to.

Doprava do Gilgitu

Z Islámábádu provozují aspoň dvě společnosti noční autobusy každou noc: NATCO, což je státní společnost, má několik odjezdů od 14:00 do 21:00, ale spoje mohou odpadnout, pokud autobus není plný. Cestou jsou dvě kontrolní stanoviště pro turisty, kde se musí odevzdat kopie pasu. Jízdenka stojí 3020 PKR. Jedna čtenářka blogu měla pozitivní zkušenost: „Autobus byl pohodlný, nezastavoval cestou, aby nabíral lidi (jak se to v Indii v hromadných autobusech děje vždycky), a trvalo mi to 16 hodin kvůli sesuvu půdy za Chilasem.“

Já jsem dal přednost Faisal Movers na doporučení hostelu, kde jsem v Islámábádu bydlel, má odjezdy ve 20:00 a ve 22:00, stojí 4000 PKR, ale služby jsou mírně řečeno bezchybné, autobusy jsou nové a každé sedadlo má obrazovku jako v letadle, důrazně doporučená, i podle vyprávění jiných cestovatelů, kteří jeli s NATCO, každopádně je to minimálně 15 hodin v autobuse.

Další tip pro ty, kdo cestují s omezeným rozpočtem: po vystoupení na autobusovém nádraží v Gilgitu, bez nastupování do taxi, po hlavní silnici (vedle nádraží) projíždějí malé dodávky Suzuki, které jezdí tam a zpět po silnici a fungují jako veřejná doprava, jízda stojí jen 25 rupií.

Pro ty, kdo mají naopak štědřejší rozpočet, málo času nebo prostě chtějí ušetřit 15 hodin v autobuse, má Gilgit denní letecké spojení s Islámábádem, zhruba 100 €, pozor ale, kvůli špatnému počasí ve vysokých nadmořských výškách mohou být lety zrušeny bez upozornění.

Aktualizace z října 2024 od čtenářky blogu:

Měli jsme letenky do Gilgitu, ale let byl zrušen, jako většinou. Na sever se vždycky vyplatí vzít let do Skardu, ale to jsme nevěděli, a jeli jsme po souši tam i zpět, ale cesta je nesmírně vyčerpávající. Některé společnosti jako Faisal Movers už nebrají „jednotlivé“ turisty do autobusů, protože je potřeba policista uvnitř autobusu na kontroly. My jsme jeli tam i zpět soukromým taxíkem a cena se pohybuje kolem 8000 PKR na osobu. Skupiny si mohou pronajmout minibusy a nechat se takto vozit.

Ubytování v Gilgitu

Medina Hotel 2 je skvělý levný a čistý hotel, který má i vícelůžkový pokoj. Všechny pokoje vedou na opravdu hezké vnitřní nádvoří, restaurace nabízí výborné jídlo za rozumnou cenu, wifi není vůbec špatná a personál je super milý a ochotný. Kdybys potřeboval, můžeš si tu také nechat v úschově nějaké věci, zatímco prozkoumáváš zbytek regionu, zorganizovat výlety a půjčit si vozidla. Důrazně doporučuju.

Fairy Meadows (základní tábor Nanga Parbat)

Fairy Meadows je bez pochyby turistická destinace par excellence na severu Pákistánu. To, co dříve byla jen horská pastvina s několika pastevci, se dnes stalo skutečným turistickým střediskem uprostřed zeleně a hor s ubytováním pro každou kapsu. Odsud jsou úchvatné výhledy na ledovec Rakhiot a nedaleký Nanga Parbat, který je s 8126 metry devátou nejvyšší horou světa!

Nanga Parbat při pohledu z Fairy Meadows.

Co dělat a vidět ve Fairy Meadows

Jak napovídá název odstavce, z Fairy Meadows se dá, pokud jsi v rozumné fyzické kondici, dojít do základního tábora Nanga Parbat za jeden den. Je to něco přes 8 km a zhruba 700 metrů převýšení, stezka je vyznačená v Organic Maps (které vřele doporučuju stáhnout!) a když jdeš svižným tempem, dojdeš za 3–4 hodiny. Jakmile dojdeš na tuto vyhlídku, jdi po stezce vpravo – cestou tam jsem šel po té vlevo, která vede níž, a kromě toho, že je potřeba přejít pár potoků ne zrovna bezpečným způsobem, má stezka spoustu různých stop a vůbec není snadné ji sledovat. Zatímco stezka vpravo je mnohem vyšlapanější a myslím, že je ta „oficiální“, i když úsek přes ledovec není ani v tomto případě zrovna snadno sledovatelný, přestože tu a tam stojí hromádky kamenů označující cestu. Každopádně naprosto nic nemožného, ale dávej pozor, kam šlapeš!

Jakmile dojdeš do základního tábora, nečekej nějakou velkolepou stavbu nebo památník, je tam jen kříž a čtyři číslované desky, navíc v den mé návštěvy jsem tam byl jediný člověk, ale výhledy na Nanga Parbat jsou opravdu úchvatné!

Shrnuto: měl bys potřebovat maximálně 3–5 hodin, abys došel do základního tábora z Fairy Meadows, a nanejvýš 3–4 hodiny na cestu zpátky, doporučuju vyrazit brzy ráno, protože rána bývají klidnější. Z vlastní zkušenosti se to všechno dá v klidu zvládnout na vlastní pěst, ale podle jiného cestovatele, se kterým jsem mluvil, může na zmíněné vyhlídce (kde je rozcestí), když dorazíš pozdě, stát policista (já jsem evidentně šel moc brzy), který tě z bezpečnostních důvodů nepustí dál samotného. Nezoufej, protože podle toho, co mi bylo řečeno, tě policista doprovodí zdarma a v podstatě funguje jako průvodce.

Kdyby ses necítil dobře při tom, že to uděláš na vlastní pěst, průvodce na celý den by tě neměl stát víc než 3000 PKR a pokud si myslíš, že dát to všechno na jeden zátah za den je moc, můžeš přenocovat v Behalu, pastýřské osadě zhruba v půli cesty mezi Fairy Meadows a základním táborem. I tady se dá přespat a jsou tu ubytování od stanů po pěkné dřevěné bungalovy, navíc je atmosféra uvolněnější než ve Fairy Meadows, kde se ubytuje většina lidí.

Alternativně bys mohl jen navštívit Behal a pak dojít na vyhlídku za jeden den bez pokračování dál (mnoho lidí to dělá právě tak) a užít si mnoho dalších vyhlídek podél stezky, která je až do tohoto místa naprosto snadno sledovatelná a opravdu příjemná.

Nakonec, jako to dělá mnoho místních turistů, bys mohl prostě strávit pár dní odpočinku ve Fairy Meadows a okolí, popíjením šálků kávy a obdivováním okolní krajiny.

Nanga Parbat při pohledu z Behalu.

Doprava do Fairy Meadows

Dostat se do Fairy Meadows není zrovna jednoduché. Prvním krokem je dostat se na Rakhiot Bridge, který je zhruba 80 km jižně od Gilgitu na Karakoramské dálnici, k tomu máš v podstatě tři možnosti: vzít minibusy do Chilasu, které jezdí každou hodinu z nádraží v Gilgitu (250 rupií, zhruba hodina a půl), vzít taxi nebo stopovat, což funguje skvěle. Technicky, pokud přijedeš do Gilgitu autobusem z Islámábádu, by ses mohl nechat vysadit přímo u Rakhiot Bridge, aniž bys nejdřív jel do Gilgitu, je tu pár hotelů, kde bys mohl nechat svá nadbytečná zavazadla, než půjdeš dál do Fairy Meadows.

Ať už zvolíš cokoli, doporučuju dorazit na Rakhiot Bridge co nejdřív. Jediný legální způsob, jak pokračovat (je tam policista, který nedovoluje pokračovat pěšky), je nastoupit do džípu provozovaného místními, kteří toho náramně využívají, cena se zdá se každý rok zvyšuje. V každém případě v srpnu 2019 byla cena (tam a zpět) 8000 PKR a dělila se mezi maximálně 5 lidí, kteří se ale musí shodnout na dni a hodině návratu. Pokud bys například chtěl strávit dvě noci ve Fairy Meadows a ostatní lidé, kteří se snaží naplnit džíp, chtějí zůstat jen jednu noc, nemůžeš sdílet džíp jen na cestu tam a musel bys za džíp zaplatit celý, v podstatě bez 8000 rupií se džíp nehne. Podle mě je to podvod, ale bohužel to takhle funguje, každopádně jakmile nastoupíš, čekají tě skoro dvě hodiny na ujetí pouhých 14 km po silnici, která rozhodně není pro slabé povahy, a když dorazíš na toto místo, kde silnice v podstatě končí, čeká tě 1–2 hodiny chůze do Fairy Meadows.

Aktualizace od čtenářky, která navštívila Pákistán v létě 2023: „Teď džíp stojí rovných 14 000 PKR, dá se vždycky sdílet s někým, s kým se ale musíš domluvit na počtu nocí a hodině návratu; snaží se nenechat sdílet džíp s pákistánskými turisty, kteří mají výrazně odlišný tarif… přesto, silnice, sama o sobě nebezpečná, je vystavena četným sesuvům půdy (a nejen když prší), takže letos byla zavřená několik dní (je důležité se informovat – i když s obtížemi – před příjezdem na Raikot Bridge) a každopádně když se mi konečně podařilo tam dostat, byla tam blokace, takže 3 km před začátkem treku se muselo z džípu vystoupit, ujít kus pěšky (velmi exponovaný úsek) a pak vyměnit džíp (celková částka zůstává stejná, ale platí se po částech oběma džípům).“

Aktualizace z října 2024

Cena džípu do Fairy Meadows je 16 000 PKR. Zvýšili cenu, protože se část silnice zřítila a než ji opraví, jsou potřeba dva džípy a přerušený úsek se ujde pěšky (10 minut).

Ubytování ve Fairy Meadows

Jak už jsem řekl, Fairy Meadows, i když je dražší než zbytek země, od stanů po luxusní bungalovy, má možnosti tak trochu pro každou kapsu, ceny se dají hodně usmlouvat a hodně záleží i na období roku, ale stan a spacák by měly stát zhruba 500 PKR za noc, zatímco základní bungalov 2000 PKR. Greenland Resort je oblíbená možnost mezi cestovateli. Osobně jsem spal v The Public House, kde jsem po tvrdém smlouvání zaplatil 2500 PKR za dvě noci v soukromém pokoji s koupelnou (zdá se, že už není otevřený).

Minapin (základní tábor Rakaposhi)

Minapin je malé městečko zhruba 80 km severně od Gilgitu a ideální výchozí bod pro každého, kdo chce dojít do základního tábora Rakaposhi. Pokud nemáš chuť na pořádnou dřinu, doporučuju tuto zastávku vynechat, ale pokud máš možnost, zastav se aspoň na této vyhlídce, která je doslova u Karakoramské dálnice, odkud jsou i tak fantastické výhledy na horu Rakaposhi, aniž bys musel jít do základního tábora.

Ledovec Rakaposhi.

Cesta do základního tábora Rakaposhi

Jak už jsem řekl, dojít do základního tábora a vrátit se do Minapinu za jeden den je pořádná dřina, ale naprosto zvládnutelná za 7–9 hodin podle tvého tempa, je to celkem zhruba 18 km a 1600 metrů převýšení. Zkrátka ne zrovna procházka, ale ujišťuju tě, že to stojí za to: když dojdeš nahoru, je tam neuvěřitelný výhled na horu Rakaposhi a ledovec pod ní, jedno z nejúchvatnějších míst, jaká jsem v životě viděl.

Také tady bohužel stezka, po které je třeba jít, není zrovna jasná, ale je vyznačená v Organic Maps. Pokud chceš, můžeš si na All Trails stáhnout i gps souřadnice stezky. V půli cesty najdeš Upper Hapakun Hotel & Camping, kde se můžeš najíst a případně i přespat a pokračovat druhý den. Snaž se vyrazit brzy ráno, vezmi si s sebou vlastní oběd a užij si panorama!

Poznámka: Pokud by tě to zajímalo, můžeš v základním táboře přenocovat se svým vybavením, pokud ho máš, nebo s místními, kteří tam mají stálé stanoviště a nabízejí stravu a ubytování. Ve druhém případě si ale myslím, že je lepší to zařídit z údolí. Nakonec by ses mohl spolehnout na místního průvodce a druhý den přejít ledovec do základního tábora hory Diran. Já jsem to nedělal, ale prý je to pěkná túra, rozhodně ne bez průvodce!

Základní tábor Rakaposhi.

Doprava do Minapinu

Osobně jsem se do Minapinu dostal za jeden den z Fairy Meadows stopem z Raikot Bridge do Gilgitu, odkud jsem pak nasedl na minibus do Aliabadu (Google Maps), požádal jsem, ať mě vysadí na křižovatce, která vede do Minapinu. Tam jsem začal jít pěšky těch 3 km do městečka, i když po necelých 5 minutách zastavil místní a nabídl mi odvoz. Myslím, že jezdí i minibusy přímo do Minapinu, ale jsou mnohem méně časté než ty do Aliabadu, každopádně stopování je pravděpodobně vůbec nejpohodlnější a nejrychlejší možnost.

Ubytování v Minapinu

Důrazně doporučuju přespat v Osho Thang Hotel, ubytování je opravdu čisté, má pěknou vnitřní zahradu, personál je srdečný a jídlo je prostě vynikající!

Karimabad

Karimabad byl po staletí hlavním městem údolí Hunza a dodnes jím je. I když ho Aliabad velikostí předstihl, město si uchovává nezanedbatelné historické a kulturní dědictví se spoustou zajímavých míst v okruhu pár kilometrů. Tady jsou obyvatelé skoro všichni ismailité, nejliberálnější větev islámu, spousta žen chodí po ulici bez burky a mohou na tebe i promluvit a sehnat alkohol není vůbec těžké, takže nejeden mladý Pákistánec vidí Karimabad tak trochu jako takový svůj Amsterdam.

Co dělat a vidět v Karimabadu

Karimabad nebyl hlavním městem údolí náhodou, které shora ovládá z polohy, jež byla v minulosti jistě považována za strategickou, a dnes nabízí úchvatné výhledy na všechny okolní vrcholy: ideální místo, kde strávit pár dní odpočinkem, třeba ochutnáváním ořechového koláče (walnut cake) v Café de Hunza.

Pevnost Baltit při pohledu ze stezky vedoucí do Ultar Meadows.

Pevnost Baltit

Pevnost Baltit (Google Maps) je naopak ta, která Karimabad ovládá shora, k ní se jde přes nejstarší čtvrť, jejíž uličky místy připomínají ulice starého evropského městečka. Interiér pevnosti jsem nenavštívil, omezil jsem se na vnější nádvoří, takže se nevyjadřuju. Podle toho, co mi bylo řečeno, je interiér pevnosti méně holý než ten v Altitu a je tam skutečně na co se dívat. Vstup stojí i tady 1000 PKR. Otevřeno každý den od 9:30 do 17:30.

Pevnost Altit

Pevnost Altit (Google Maps) technicky není v Karimabadu, ale v nedalekém Altitu, dá se ale v klidu dojít pěšky, protože je jen 3 km od Karimabadu. Pevnost je památka UNESCO a byla nedávno zrestaurována, postavená na vrcholu útesu je opravdu malebná, ale podle mě nestojí za cenu vstupu, která pro nás cizince činí 1000 PKR.

Podle evropských měřítek málo, ale pro místní naprostá šílenost, je na tobě, co vybereš. Každopádně ať se rozhodneš pevnost navštívit nebo ne, doporučuju projít se k jejímu vchodu, protože se prochází starou částí Altitu s tradičními budovami po obou stranách, opravdu hezkou. Otevřeno každý den od 9:30 do 17:30.

Eagle’s Nest

Když už jsi v Altitu, doporučuju vyjít na vyhlídku zvanou Orlí hnízdo (Google Maps). Odtud je ještě úchvatnější výhled na celé údolí a na ikonickou horu zvanou „Lady Finger“, a v dálce vidíš i Diran a Rakaposhi. Já jsem vyšel za jeden den, ale pokud chceš, dalo by se tu i přespat, protože je tu spousta hotelů a restaurací.

Technicky bys mohl dojít pěšky až nahoru, ale z Karimabadu bys na to potřeboval minimálně pár hodin. Já jsem s tímhle nápadem vyrazil, ale jak se mi v Pákistánu často stávalo, v půli cesty zastavil místní na motorce a nabídl mi odvoz a na zpáteční cestě jsem neušel ani 200 metrů, než se stalo totéž. Kdyby to nebyl tvůj styl a ani by se ti nechtělo chodit, taxi by tě nemělo stát víc než pár eur.

Údolí Hunza při pohledu z Eagle’s Nest.

Vesnice Ganish

Něco, co podle mě naopak stojí za cenu vstupenky, je návštěva vesnice Ganish (Google Maps): i v tomto případě se dá v klidu dojít pěšky z Karimabadu, vchod pro prohlídku s průvodcem je zhruba na tomto místě. Je to nejstarší osada na staré hedvábné stezce v údolí Hunza a dodnes tu stojí budovy a mešity staré přes 400 let. Vstup do vesnice stojí 500 rupií a zahrnuje průvodce, kterým v mém případě byl nesmírně milý muž, který nám poskytl spoustu informací. Ten muž se poté, co po léta vedl zájezdy po celém Pákistánu, vrátil do rodné vesnice, aby se pokusil přispět k viditelnosti tohoto místa.

Základní tábor Ultar (Ultar Meadows)

Stezka do základního tábora hory Ultar začíná kousek od pevnosti Baltit na tomto místě. Teoreticky jde o poměrně krátký a pěkný výlet, ale nemohl jsem ho absolvovat, protože strž krátce po začátku stezky hned za Karimabadem je odjakživa vystavená neustálým sesuvům a během mé návštěvy se pracovalo na vyřešení situace. Takže pokud by tě to zajímalo, důrazně doporučuju zjistit si aktuální stav bezpečnosti.

Doprava do Karimabadu

Osobně jsem stopoval od křižovatky, která vede do Minapinu, a nečekal jsem víc než 5 minut, alternativně můžeš vzít libovolný minivan do Aliabadu a odtud zkusit zjistit, jestli jede nějaký minivan do Karimabadu, nebo vzít taxi/jít pěšky. Teoreticky jezdí brzy ráno minivan přímo z Minapinu do Aliabadu.

Ubytování v Karimabadu

Doporučuju Old Hunza Inn, čisté a levné pokoje, wifi, opravdu milý personál a nádhernou společnou místnost s velkými okny s výhledem na celé údolí. Ve skutečnosti jsem spal v jednom z pokojů Backpackers Stories by Old Hunza Inn, což je v podstatě stejný objekt, který má ale nyní na Bookingu dva různé profily.

Hopper

Údolí Hopper není součástí klasického itineráře po Karakoramské dálnici, ale pokud máš pár dní, které mu můžeš věnovat, osobně si myslím, že rozhodně stojí za to. Zvlášť doporučuju malou vesnici na konci silnice, která stoupá údolím, kde kousek od ledovce Hopper leží malé středisko Hopper.

Malá vesnice Hopper.

Co dělat a vidět v Hopperu

Mnoho lidí sem přijíždí prostě obdivovat ledovec Hopper. Je to jeden z nejdelších ledovců na světě, mimo polární kruhy samozřejmě, jehož čelo je kousek od vesnice, která z vrcholu útesu a z mnoha vyhlídek nad ním úplně dominuje a nabízí jedinečný výhled. Dá se tedy prostě přijet do Hopperu a užívat si fantastických výhledů na ledovec pod sebou bez velké námahy. Pokud by tě to zajímalo, začíná přímo odsud i pár výletů.

Nejoblíbenější trasa je ta k Rush Lake pod horou Rush, druhému nejvýše položenému alpskému jezeru v celé Asii, ve výšce téměř 4700 metrů, obvykle jde o vícedenní trek, který vede i kolem vyhlídky, odkud je vidět K2. Pokud jsi zkušený a zvlášť rychlý, dá se zvládnout na vlastní pěst (na wikiloc najdeš nahranou trasu), ale většina lidí stráví aspoň jednu noc ve stanu a cestou se musí přejít dva ledovce, takže to není trek vhodný pro ty, kdo mají málo zkušeností. Ve vesnici je spousta průvodců a nosičů ochotných nabídnout své služby, aniž bys utratil jmění.

Já jsem upřímně neměl tolik času a na radu místního jsem se omezil na dojití do pastýřské osady, odkud jsou skvělé výhledy na vzdálený Rush Peak a na ledovec Barpu, který se u vesnice spojuje s ledovcem Hopper.

Uprostřed ledovce Hopper.

Je to pěkný výlet, který se dá zvládnout za jeden den, bohužel stezka není vyznačená v Organic Maps (ve skutečnosti jsem zjistil, že tam mezitím někdo trasu přidal). Došel jsem až na toto místo za něco málo pod 3 hodiny a myslím, že to stačí na pěkné panorama, ale pokud chceš, dalo by se pokračovat. Přesto je opravdu snadno sledovatelná, protože ji často používají místní pastevci, jediný problém je, že se musí přejít ledovec Hopper, což se ukázalo být o něco složitější, než jsem čekal. Hlavně vstup na ledovec a výstup z něj, jak mi předem řekli místní: nakonec jsem cestu našel, ale vůbec to nebylo hned, takže abych ze sebe sňal jakoukoli odpovědnost, doporučuju vzít si místního průvodce!

Místo, kde skončil můj výlet, ledovec Barpu.

Doprava do Hopperu

Pokud se chceš do Hopperu dostat hromadnou dopravou, máš jen jednu možnost: jezdí tu jediný minibus, který odjíždí každý den ve 12:00 z Aliabadu a sjíždí dolů další den kolem 7:00. Cestou tam jsem ale úspěšně stopoval a čekal jsem na tomto místě, kam se dá snadno dojít pěšky z Karimabadu. Zatímco na zpáteční cestě se mi podařilo „vlézt“ na zadní část minibusu, který už byl plný a vysadil mě na stejné křižovatce, všechno za 70 rupií.

Ubytování v Hopperu

Já jsem spal v Rush Lake Gateway Hotel, „přinucen“ tím, že pán, který mě svezl, když jsem stopoval, byl kamarád provozovatele, takže jsem se cítil zavázaný. Každopádně jsem měl soukromý pokoj s koupelnou za 1500 PKR a servírované jídlo bylo výborné, ale ve vesnici mohou být i levnější možnosti.

Passu

Passu je další skvělá zastávka na Karakoramské dálnici, je to malá vesnička na cestě k čínské hranici, kde najdeš jedno z nejikoničtějších pohoří země: „kužele Passu“, které se svým špičatým tvarem vypadají skoro nezdolatelně.

Kužele Passu.

Co dělat a vidět v Passu

Jezero Attabad

Ještě před příjezdem do Passu se dá, pokud chceš, zastavit u jezera Attabad, jezera nesmírně intenzivní smaragdově modré barvy, které vzniklo v roce 2010 po ničivém sesuvu půdy, jenž doslova smetl celou vesnici. Při jízdě po Karakoramské dálnici je jasně vidět obrovský kus hory, který se utrhl a dal vzniknout jezeru, které je dnes turistickou atrakcí, kde se nabízejí aktivity jako vodní skútry, rybaření nebo prostě projížďka lodí.

Visutý most v Passu

Také na cestě do Passu je další atrakcí visutý most přes řeku Hunza, považovaný za jeden z nejnebezpečnějších na světě, protože není vůbec v dobrém stavu a prkna, na která se šlape, jsou od sebe vzdálená, přecházení je z bezpečnostních důvodů zakázáno, ale na začátku mostu se dá udělat povinná fotka. Aktualizace: Zdá se, že teď se přejít dá, předpokládám, že se dají pořídit pěkné fotky.

Ledovec Passu

Ledovec je vidět i ze silnice, když jedeš kolem, ale důrazně doporučuju velmi krátký výlet, který začíná u jezera Borith. Odtud stačí jít necelou hodinu a dojdeš na nádherné vyhlídky na ledovec pod sebou (Google Maps); zpočátku se jde po silnici, zatímco poslední úsek je po dobře udržované a snadno sledovatelné stezce, navíc je vyznačená v Organic Maps. Já jsem došel až na tuto vyhlídku, ale pokud chceš, dalo by se pokračovat dál.

K jezeru jsem se dostal ve společnosti španělského kluka s autem, kterého jsem poznal pár dní předtím, ale pokud nemáš dopravní prostředek, neměl bys mít žádný problém se stopováním, je to jen 10 km od Passu.

Ledovec Passu.

Ledovec Batura

Ledovec Batura je ještě blíž k vesnici a dá se v klidu dojít pěšky, mohou existovat i jiné stezky vedoucí k lepším vyhlídkám, ale já jsem osobně šel po této (jediné, která je v Organic Maps). I v tomto případě je stezka snadno sledovatelná a je jasně vidět, že stoupá po svahu, i ze dna údolí. Z vrcholu „kopce“ je ledovec jasně vidět, ale výhledy nejsou výjimečné, protože ledovec za horou zahýbá. Pokud chceš, můžeš pokračovat dál, ale začínalo být pozdě a raději jsem se vrátil, každopádně to stojí za to, i když výhled na ledovec není žádný zázrak, ten na údolí a kužele Passu stojí za to.

Nakonec v hotelu, kde jsem bydlel, nabízeli i jiné delší treky a výlety na ledovce, ale upřímně o tom nemám žádné informace.

Doprava do Passu

I tady jsem dorazil stopem: lékař z Gilgitu mě svezl z křižovatky, která vede do Hopperu, až do Passu, i když on se musel zastavit dřív. Alternativně můžeš vždycky vzít libovolný minivan, který projíždí a jede na sever.

Ubytování v Passu

Já jsem spal v Passu Inn. Rodina, která hotel provozuje, je opravdu pohostinná (zvlášť ten starší pán), pokoj byl čistý, jídlo skvělé a je tu pěkné nádvoří, kde si odpočinout, a když je proud, mají dokonce wifi! Původní požadavek byl 1500 PKR za noc, ale podařilo se mi usmlouvat 1000 PKR. Další oblíbená možnost se zdá být Passu Peak, ale podle toho, co mi řekli, je dražší.

Stezka k vyhlídce na ledovec Passu.

Sost

Předesílám, že jsem se po příjezdu do Passu otočil a vrátil se zpátky, částečně z časových důvodů, částečně proto, že dojet k čínské hranici a udělat si povinnou fotku na vrcholu průsmyku mě už nezajímalo zas tak moc.

Každopádně Sost je v podstatě poslední vesnice před hranicí s Čínou, která je jen 80 km severněji. Není tu moc co dělat kromě snahy zorganizovat taxi na průsmyk následující den.

Poznámka: Pákistánská imigrace je tady. Pokud tedy chceš pokračovat do Číny, pamatuj, že už musíš mít vízum a podle toho, jak jsem to pochopil, jsi také povinen nechat se doprovázet čínským průvodcem, protože vojensky významná oblast má opravdu přísné předpisy. Pokud máš v plánu hranici překročit, na této stránce najdeš podrobného průvodce.

Doprava do Sostu

Veřejná doprava jezdí až sem, takže libovolný minivan jedoucí na sever by tě měl dovézt do cíle, alternativně můžeš vždycky stopovat.

Ubytování v Sostu

Pamir Serai Guesthouse se zdá být oblíbená možnost mezi cestovateli.

Průsmyk Khunjerab

Leží ve výšce 4600 metrů nad mořem, je nejvyšším bodem Karakoramské dálnice a nejvýše položeným hraničním přechodem na světě, a proto se stal v každém smyslu turistickou atrakcí s mnoha lidmi, kteří se sem každý den během letního období (v zimě je průsmyk zavřený) dostanou, aby si udělali povinnou fotku. Já jsem tam, jak už jsem řekl, nebyl, ale pokud máš čas, mohlo by to být něco pěkného a jiného.

Navíc, podle toho, co mi bylo řečeno, je silnice vedoucí k průsmyku opravdu malebná. Na průsmyk se ale hromadnou dopravou dostat nedá, protože i když jezdí autobusy do Číny, vystoupit na hranici a pak se vrátit autobusem z opačného směru nebo stopem není povoleno. Takže jedinou možností je vzít taxi, které by podle mého zjišťování mělo stát zhruba 3000 PKR; ideální by bylo sdílet ho, nezapomeň, že se navíc platí vstup do národního parku Khunjerab, 1300 PKR.

Průsmyk Khunjerab.

Plánuješ cestu? Pokud si ještě musíš sjednat pojištění, najdeš tady můj průvodce nejlepšími cestovními pojištěními. Když ho sjednáš přes odkazy v průvodci, podpoříš tento web bez jakýchkoli dalších nákladů.

Skardu

Skardu je dopravní uzel všech expedic na K2 i treků do základního tábora. Odsud se totiž pokračuje do Askole, kde končí silnice a začíná vlastní trek. Pokud by tě to zajímalo, věz, že to trvá minimálně 12 dní a ceny začínají na 1500 $. Skvělého průvodce najdeš na této stránce.

Co dělat a vidět ve Skardu

Ve Skardu upřímně není moc co dělat a myslím, že jeden den bohatě stačí na návštěvu Muzea K2, které je vedle PTDC Motelu; muzeum financovala italská vláda a rozhodně stojí za návštěvu!

Další zajímavá místa nepříliš daleko od Skardu jsou pevnost Kharpocho, poušť Katpana a nakonec takzvaná „Buddha Rock“. I jen návštěva těchto posledních dvou míst bez vlastního dopravního prostředku je docela nepohodlná, a proto doporučuju strávit ve Skardu jen jeden den. Pokud bys měl vlastní dopravní prostředek, nebo bys byl ochotný si ho půjčit či zaplatit řidiče, mohl bys navštívit i některé vodopády v okolí Skardu jako Manthokha, Khamosh a Basho.

Nakonec Hushe je odlehlá vesnice v údolí stejného jména zhruba 150 km od Skardu; místní dívka mi ji popsala jako pohádkovou vesnici a pro mnohé, zvlášť motorkáře, je konečným cílem této oblasti Karakoramu, odtud také začínají četné treky jako Gondogoro La, Concordia a Charakus. Průvodce najdeš na této stránce.

Poušť Katpana.

Doprava do Skardu

Měl jsem štěstí, že jsem jel v Toyotě Runner mého španělského přítele, kterého jsem poznal pár dní předtím, takže jsem se vyhnul tomu, co obecně bývá docela nepohodlná cesta, když se jede hromadnou dopravou. Silnice spojující Gilgit se Skardu je totiž obzvlášť náchylná k sesuvům půdy a padajícím kamenům (zejména během období monzunů), které mohou způsobit dočasné uzavírky a neustálé udržovací práce, které prodlužují dobu jízdy na víc než 10 hodin. První minibus odjíždí z Gilgitu v 9:00, takže teoreticky bys mohl jet celou cestu na jeden zátah ze Sostu, odkud jede autobus v 5:00. Pokud chceš, Skardu má letiště s lety z Islámábádu a do něj.

Ubytování ve Skardu

Já jsem spal v Indus Motel, prostorný a čistý pokoj se soukromou koupelnou, původní požadavek byl 2500 PKR za noc, ale podařilo se mi usmlouvat až 1000 PKR. Milý personál a dobré jídlo za levné ceny.

Národní park Deosai

Plošina Deosai, ležící v průměrné nadmořské výšce 4141 metrů, je považována za druhou nejvýše položenou plošinu na světě. Krajina, na kterou narazíš, je úplně jiná než to, co jsi viděl dosud, jde totiž o extrémně zelenou kopcovitou krajinu, která nemá opravdu nic společného se skalnatými štíty, které charakterizují zbytek regionu.

Náš kemp na noc.

Co dělat a vidět na Deosai

Národní park Deosai je perfektní pro milovníky kempování, rybaření a přírody obecně. V parku nejsou žádné zvláštní výlety, které by se daly absolvovat, a v podstatě se omezíš na jízdu po nezpevněné silnici, která jím vede, s pár zastávkami tu a tam.

Cestou můžeš zahlédnout některé původní druhy jako medvěda hnědého himálajského, vlka obecného a levharta sněžného! Dvě klasické zastávky jsou u Bara Pani Bridge, kde je restaurace a myslím, že nabízejí i stany na přenocování, Chota Pani, které nabízí víceméně totéž zázemí, a nakonec jezero Shausar. Vstup do parku stojí 1300 PKR.

Doprava na Deosai

Pro případ, že by to nebylo jasné, tuhle část cesty jsem absolvoval ve společnosti svého španělského kamaráda s autem, se kterým jsme v parku také přenocovali. Hromadná doprava bohužel není možnost: pokud ho tedy chceš navštívit, je pravděpodobně levnější zaplatit džíp, který tě za jeden den odveze ze Skardu do Astore a projede parkem, který leží mezi nimi. Podle mého zjišťování se cena pohybuje mezi 8000 a 10 000; takže najít někoho, s kým si ho rozdělíš, by bylo ideální, skupina backpacking Pakistan by mohla být to pravé místo. Cesta ze Skardu do Astore trvá zhruba 7 hodin.

Ubytování na Deosai

Jak už jsem řekl, mnoho lidí navštíví park na jeden den, u Bara Pani Bridge a u Chota Pani se technicky nabízejí stany na spaní. My jsme měli vlastní vybavení na kempování a utábořili jsme se u řeky před příjezdem do Bara Pani, podle toho, co nám bylo řečeno, se dá kempovat tak trochu kdekoli bez problémů. I v srpnu byla v noci opravdu zima.

Jezero Shausar.

Astore a jezero Rama

Astore samo o sobě moc nenabízí, ale je to prakticky povinná zastávka pro ty, kdo chtějí navštívit rozhodně hezčí Rama Lake (Google Maps): toto alpské jezero totiž leží u paty severní stěny Nanga Parbat, v podstatě na opačné straně než Fairy Meadows, o kterých jsem psal dřív.

Smaragdově zelené jezero obklopené zasněženými štíty je bezpochyby opravdu malebné místo. Bohužel, nebo naštěstí, se k němu dá dojít poměrně snadno, protože silnice vede až k Rama Meadows, odkud se pak za zhruba půl hodiny dojde k jezeru: to způsobuje, že je extrémně oblíbené. Dostat se do Rama Meadows z Astore stopem by nemělo být vůbec těžké, alternativně můžeš zorganizovat taxi.

Na závěr: z Rupalu, vesnice o něco víc než 30 km od Astore, začíná pětidenní trek, který jsem neměl to potěšení absolvovat, ale vypadá opravdu pěkně a v podstatě vede do základního tábora jižní stěny Nanga Parbat. Na této stránce najdeš stručný popis.

Jezero Rama.

Doprava do Astore

Pokud přijíždíš ze Skardu přes Deosai v džípu, pak zvaž, že do dopravy zahrneš i jezero Rama, třeba nějak takto:

první den, Skardu – Deosai – Astore
druhý den, Astore – Rama Lake – Astore. Bylo mi řečeno, že džíp na tři dny a dvě noci (jedna strávená na Deosai a druhá u Rama Lake) včetně vybavení na kempování a rybaření by měl stát zhruba 20 000 PKR.

Z Astore pak jezdí časté spoje hromadné dopravy do Gilgitu, silnice je v dobrém stavu, 4–5 hodin.

Ubytování v Astore

Osobně jsme kempovali v lese u Rama Meadows, které leží v podstatě tam, kde silnice končí a začíná stezka k jezeru. V okolí je řada kempů, které nabízejí jídlo a stany na spaní, kromě pár zařízení, která pronajímají pokoje, včetně PTDC. Pokud nekempuješ, je určitě levnější navštívit jezero za jeden den a přespat v Astore.

Další destinace na severu

To, co jsem popsal dosud, jsou hlavní destinace na severu země víceméně podél klasického itineráře po Karakoramské dálnici, v této části ale chci dát pár podnětů těm, kdo mají víc času nebo se prostě chtějí vydat do destinací mimo hlavní turistické okruhy.

Provincie Khyber Pakhtunkhwa

Provincie zahrnuje v podstatě severozápad země a dá se spojit s Karakoramskou dálnicí. Místo aby ses vydal do Gilgitu, zamiř do Péšávaru a pokračuj na sever přes údolí Swat a Chitral, a pak se vrať do regionu Gilgit – Baltistán přes průsmyk Shandur.

Než se na tuto trasu vydáš, věz ale, že tento region je nejkonzervativnější v zemi, většina obyvatel totiž patří k etnické skupině Paštunů, jedné z nejfundamentalističtějších v islámu. Pokud jsi tedy žena, snaž se rozhodně oblékat slušně a pro muže se doporučuje nosit místní oděv „salwar kameez“.

Poznámka: Některé oblasti patřící k této provincii, zejména ty blízko afghánské hranice, je třeba považovat za nestabilní a ne zrovna bezpečné, doporučuju ti udělat si potřebné rešerše, protože situace se neustále mění.

Zajímaví živočichové v pákistánských horách.

Péšávar

Péšávar je nejstarší město Pákistánu a jedno z nejstarších v celé Asii. Dnes je hlavním městem provincie Khyber Pakhtunkhwa a ve starém městě najdeš některé z nejlepších bazarů v zemi. Další turisticky zajímavé místo je pevnost Bala Hisar. Mezi Péšávarem a Islámábádem jsou časté spoje.

Uvádím zkušenost jedné čtenářky blogu: „Byla jsem tam na jeden den (odjezd z nádraží Faisalbad v Islámábádu, autobusem Daewoo, zhruba dvě a půl hodiny, asi 700 PKR, s možností rezervace online): je to místo se zvláštní atmosférou, docela ‚hard core‘, byla jsem ve starém městě, ale dali mi najevo, abych nechodila do severní části města, kde je park… lidé (jen muži) jsou velmi zvědaví a obecně milí, zdá se, že turisty příliš často nevidí. Pokud člověk nechce vidět archeologická naleziště, myslím, že jeden den stačí, ale doporučuju to. (V Péšávaru se vyplatí vyměnit měnu a dá se získat vízum do Afghánistánu.)“

Údolí Swat

Z Péšávaru pokračuj na sever přes údolí Swat, opravdu úchvatnou hornatou oblast, která nabízí docela dost možností pro trekking, daleko od hlavních turistických tras. V minulosti byla oblast pod kontrolou Tálibánu – i v roce 2017, tedy ne zas tak dávno – a údolí bylo pro turisty zakázané, ale teď to vypadá, že se věci stabilizovaly.

Hlavní turistické destinace v údolí jsou: Malam Jabba, Mingora (hlavní město, odkud se dá zorganizovat docela dost treků) a nakonec Kalam. Na této stránce najdeš skvělé informace o možných výletech z Kalamu, zatímco na této další obecný přehled o údolí Swat.

Chitral

Chitral je poměrně velké město, které slouží jako základna pro návštěvu nedalekých údolí Kalash: Bumburet, Birir a Rumbur. Věz, že pokud chceš navštívit údolí Kalash, musíš se zaregistrovat na policejní stanici a bude ti přidělen soukromý strážce: v roce 2009 totiž skupina Tálibánu překročila hranici a zabila několik lidí. Pokud je to možné, doporučuje se navštívit region během festivalu Chilam Joshi, který trvá čtyři dny od 13. května každého roku.

Do Chitralu z jihu se dostaneš takto: z Mingory jezdí minibusy do Timargary, odkud můžeš vzít druhý minibus do Chitralu. Cesta je poměrně dlouhá a může trvat až 12 hodin. Alternativně se můžeš do Chitralu dostat i z Kalamu přes údolí Kumrat, pro které najdeš skvělého průvodce na této stránce.

Průsmyk Shandur.

Průsmyk Shandur

Z Chitralu do Gilgitu se musí přes průsmyk Shandur, který leží ve výšce 3700 metrů. Je to 390 km, které hromadnou dopravou zaberou dva celé dny; je totiž nutné dojet nejdřív do Mastuj, přenocovat tam a pokračovat do Gilgitu další den. Ideální by bylo najít někoho, s kým si rozdělíš náklady, a soukromý džíp, který trasu zvládne zhruba za 18 hodin. Al Farooq Hotel se zdá být hlavním místem pro cizince, kteří hledají parťáky, s nimiž by si cestu rozdělili.

Malá odbočka: na vrcholu průsmyku je nejvýše položené pólové hřiště na světě a podle všeho nabízí silnice stoupající horami opravdu úchvatné panorama.

Údolí Yasin

Údolí Yasin leží zhruba v půli cesty mezi Gilgitem a průsmykem Shandur, takže by mohlo být dobrým způsobem, jak cestu přerušit. Alternativně ho můžeš navštívit rovnou z Gilgitu, aniž bys pokračoval dál do Chitralu. Ještě před vjezdem do údolí Yasin mi doporučili jezero Khalti a vesnici Gupis. Pokud vyrážíš z Gilgitu, jezdí každý den v 11:00 sdílené minibusy do vesnice Gupis z tohoto místa.

Údolí Naltar

Toto je další údolí, které mi bylo doporučeno, a leží kousek od Gilgitu. Údolí je mnohem zelenější než zbytek regionu a je obzvlášť oblíbené mezi místními turisty. Hlavní atrakcí jsou jezera na konci silnice a rezervace, kde se dá obdivovat levhart sněžný.

Ne zrovna levhart sněžný.

Další destinace na jihu

Pákistán jsem navštívil v létě, takže mě ani nenapadlo navštívit jih země. V tomto období jsem proto nenasbíral mnoho informací. Každopádně hlavní zastávky jsou bezpochyby Karáčí, bývalé hlavní město Pákistánu a zároveň nejlidnatější město země, kde se mimo jiné nachází působivé mauzoleum Mazar-e-Quaid, postavené celé z bílého mramoru na počest zakladatele Pákistánu. Tady najdeš průvodce.

Thatta, kousek od Karáčí, která se svými četnými památkami UNESCO je rozhodně další zastávkou, kterou zahrnout do itineráře po jihu země. Tady najdeš stručného průvodce. Quetta, dopravní uzel pro každého, kdo chce pokračovat v cestě po souši do Íránu, a nakonec Multan, další z nejstarších měst asijského kontinentu, které se svými četnými historickými památkami tě může zaměstnat aspoň pár dní. Tady najdeš průvodce.

Mazar-e-Quaid.

Možné itineráře po Pákistánu

Níže uvádím možné itineráře na 2, 3 a 4 či více týdnů. Jako u každé země neexistuje dokonalý itinerář pro daný časový úsek a v Pákistánu to platí obzvlášť, protože někdo by mohl přijet výhradně kvůli treku do základního tábora K2 nebo kvůli návštěvě jihu země. Takže ber následující jako inspiraci a itinerář si uprav nebo vytvoř podle svých zájmů/rozpočtu!

15denní itinerář po Pákistánu

Tento itinerář pokrývá v podstatě hlavní atrakce podél Karakoramské dálnice plus pár dní v Islámábádu a především v Láhauru, který použiju jako výchozí bod, protože letenky do obou měst (Islámábád a Láhaur) mají často srovnatelné ceny a odsud jsou přesuny o trochu efektivnější, pokud máš málo času.

Láhaur (2 noci)

Den 1:

Vzpamatuj se z jet lagu, krátce prozkoumej město a vyšplhej na vrchol mešity Wazir Khan při západu slunce.

Den 2:

Stráv dopoledne v mešitě Badshahi, v nedaleké pevnosti a mrkni na sikhský chrám. Odpoledne se můžeš projít po opevněném městě, navštívit láhaurské muzeum a pokud máš zájem, obstarat si místní SIM kartu, ZONG je nejlepší operátor. Večer ceremoniál na hraničním přechodu Wagah.

Islámábád (1 noc)

Den 3:

Vezmi autobus z Láhauru do Islámábádu, při západu slunce navštiv mešitu Faisal.

Poznámka: Podle mě Islámábád rozhodně není nutnost, takže pokud raději strávíš čas jinde, mohl bys ráno vzít autobus z Láhauru, nechat většinu zavazadel v úschovně na autobusovém nádraží (doporučuju Faisal Movers), navštívit mešitu a pak se vrátit na nádraží na autobus do Gilgitu.

Gilgit (2 noci)

Den 4:

Pokud zvolíš noční autobus do Gilgitu, máš v podstatě celý den, který můžeš využít k návštěvě pohoří Margalla Hills.

Den 5:

Příjezd do Gilgitu ráno, projdi se po bazaru a možná navštiv Khargah Buddhu.

Poznámka: I tady, jak je popsáno v sekci „co dělat a vidět“, bys mohl ušetřit jeden den tím, že vystoupíš rovnou u Raikot Bridge a přeskočíš na den šest. Gilgit, trochu jako Islámábád, podle mě rozhodně není nutnost.

Fairy Meadows (2 noci)

Den 6:

Dojeď k Raikot Bridge brzy ráno a zorganizuj džíp na začátek stezky, která vede do Fairy Meadows. Zbytek dne si užívej výhledy na Nanga Parbat.

Den 7:

Dojdi do základního tábora Nanga Parbat během jednoho dne nebo alternativně až do Behalu.

Minapin (2 noci)

Den 8:

Opusť Fairy Meadows ráno a dojeď do Minapinu během dne.

Den 9:

Výlet do základního tábora Rakaposhi.

Karimabad (2 noci)

Den 10:

Dojeď do Karimabadu. Prohlédni si starou část a vyšplhej k pevnosti Altit.

Den 11:

Navštiv Eagle Nest, Baltit a Ganish.

Den 12:

Autobus Faisal Movers, který jezdí na trase Gilgit – Islámábád, vyjíždí přímo z Karimabadu, odjezd by měl být kolem 8 hodin ráno.

Den 13:

Autobus dorazí do Islámábádu brzy ráno. Zpáteční let z Islámábádu nebo dalších 5 hodin autobusem do Láhauru a zpáteční let odsud.

3týdenní itinerář po Pákistánu

Se třemi týdny v Pákistánu doporučuju držet se právě popsaného itineráře a přidat následující zastávky.

Hopper (2 noci)

Den 12:

Dojeď do Hopperu z Karimabadu.

Den 13:

Stráv den v Hopperu.

Passu (2 noci)

Den 14:

Dojeď do Passu z Hopperu a odpoledne navštiv ledovec Batura.

Den 15:

Krátký trek od jezera Borith k ledovci Passu, visutý most v Passu.

Sost (2 noci)

Den 16:

Dojeď do Sostu z Passu a zorganizuj taxi k průsmyku Khunjerab na následující den.

Den 17:

Výlet na průsmyk Khunjerab.

Gilgit (1 noc)

Den 18:

Dojeď do Gilgitu ze Sostu a zbytek dne stráv v Gilgitu.

Den 19:

Autobus Gilgit – Islámábád.

Den 20:

Autobus dorazí do Islámábádu brzy ráno. Zpáteční let z Islámábádu nebo dalších 5 hodin autobusem do Láhauru a zpáteční let odsud.

4týdenní itinerář po Pákistánu

Se čtyřmi týdny k dispozici doporučuju držet se právě popsaného třítýdenního itineráře a přidat okruh Skardu – Deosai – Astore.

Itinerář na 5 a více týdnů po Pákistánu

S 5 nebo více týdny je podle mě nejlepší přidat nejdřív Péšávar, údolí Swat a Chitral a pak už jen následovat právě popsaný čtyřtýdenní itinerář.

Plošina Deosai.

Doprava po Pákistánu

Autobusy v Pákistánu

Autobusy jsou bezpochyby nejběžnější, nejpraktičtější a nejlevnější způsob, jak se přesouvat mezi destinacemi v zemi, zejména mezi velkými městy. Na severu, jakmile dorazíš do Gilgitu z jedné strany a do Péšávaru z druhé, velké linkové autobusy téměř vždy ustoupí systému minivanů, který spojuje venkovštější oblasti země.

Absolutně nejlepší společnost je Faisal Movers: je o něco dražší než konkurence, ale věřím, že to stojí za to, autobusy jsou nové a každé sedadlo má vlastní multimediální stanici jako v letadle, obzvlášť doporučuju na dlouhou trasu Islámábád – Gilgit. Další dobré soukromé společnosti, které spojují velká města a jsou o něco levnější: Daewoo Sammi a Skyways.

Na severu země, včetně trasy Islámábád – Gilgit, je nejlevnější možností státní společnost Natco, autobusy ale často nejsou v dobrém stavu a kvůli úspoře pár stoven rupií je lepší se jim pokud možno vyhnout, Natco ale na rozdíl od ostatních společností jezdí i do destinací jako Astore, Skardu a Chilas, pro které neexistují alternativy.

V zásadě, pokud se držíš popsaných itinerářů, musíš se po příjezdu do Gilgitu, chceš-li pokračovat na sever po Karakoramské dálnici hromadnou dopravou, spolehnout na tyto minivany, často napěchované až po střechu, které jezdí mezi hlavními vesnicemi: tak trochu jako ve všech rozvojových zemích má auto jen velmi málo lidí a místní doprava dojede i do opravdu odlehlých oblastí, informace stačí zjistit zeptáním se místních.

Typické psychedelické pákistánské náklaďáky.

Taxi v Pákistánu

Ve městech jsou taxíky opravdu levné a pokud máš přístup k internetu, v Islámábádu a Láhauru je Uber ještě levnější než normální taxi. Další opravdu levnou možností jsou nechvalně proslulé tuk tuky, které jsou v ulicích Islámábádu zakázané, ale v Láhauru klidně jezdí a jsou bezpochyby nejlevnější možností.

Tak trochu jako ve všech rozvojových zemích nečekej taxametry a snaž se vždy domluvit cenu před nastoupením. Taxíky, zejména sdílené, jsou obzvlášť oblíbené i na severu země, kde někdy nahrazují minivany a jezdí souběžně s nimi do venkovštějších oblastí.

Vnitrostátní lety v Pákistánu

Vnitrostátní lety nejsou zrovna levné, ale pokud ti to rozpočet dovolí, dostat se do destinací jako Chitral, Gilgit a Skardu letadlem ti doslova může ušetřit celé dny strávené v autobuse. Tato tři letiště obsluhuje výhradně Pakistan Airlines. Pozor ale, protože přestože do těchto destinací skoro vždy létají dva lety denně, kvůli počasí bývají často zrušeny.

Do dalších destinací v zemi se můžeš podívat také na Airblue.

Vlaky v Pákistánu

Na jihu země jsou výbornou alternativou k autobusům a objektivně pohodlnější, zejména na dlouhé vzdálenosti, hlavní web je tento.

Stopování v Pákistánu

Pákistán lze po všech stránkách považovat za ráj pro stopaře. Víckrát se mi stalo, že mi někdo nabídl odvoz, aniž jsem o to vůbec požádal, když jsem šel po silnici. Platí to zejména na severu země, kde se mnoho cestovatelů spoléhá výhradně na stopování; zvlášť podél Karakoram Highway to funguje jedna báseň!

Já sám jsem stopoval při mnoha příležitostech a nikdy jsem nečekal víc než 10 minut, místní jsou nesmírně rádi, že tě svezou, a víc než jednou dokonce trvali na tom, že mě dovezou do cíle, přestože museli zastavit dřív. Rozhodně vyzkoušet a ujišťuju tě, že poté, co si párkrát stopneš podél Karakoram Highway, tě přejde chuť jezdit v narvaných a mnohem pomalejších minivanech.

Nakonec, pokud bys chtěl pronajmout džíp k prozkoumání severu, bylo mi řečeno skupinou místních z Láhauru, které jsem potkal v Astore, že oni si dokázali pronajmout jeden za pouhých 4000 rupií na den.

Motorka v Pákistánu

Toto je další opravdu oblíbená možnost mezi cestovateli, kteří si během pobytu v Pákistánu často motorku půjčují nebo dokonce kupují. Ceny motorky v dobrém stavu se zdají pohybovat kolem 400 €, pokud se místo toho rozhodneš motorku pronajmout například v Gilgitu a projet Karakoramskou dálnici až k čínské hranici, jako to dělá mnoho lidí, počítej s cenou asi 3000 rupií na den.

Cesta do Pákistánu: náklady

V tuto chvíli se asi ptáš, kolik stojí cesta do Pákistánu. Odpověď zní, že jde o opravdu levnou zemi, jednu z nejlevnějších, jaké jsem kdy navštívil! Pokud cestuješ levně, můžeš klidně spát v soukromých pokojích a jíst třikrát denně v restauracích s denním rozpočtem 20 eur a hlavně si pamatuj, že prakticky každá cena je vyjednatelná.

Doprava

Jen abych ti dal pár čísel, autobus z Islámábádu do Gilgitu, více než 500 km a 15 hodin cesty, stojí asi 10–15 € podle zvolené společnosti a služby. Minibusy po Karakoram Highway jsou poměrově ještě levnější, 100 km z Aliabadu do Gilgitu asi 2 €, 20 km z Hopperu na Karakoram Highway na korbě minibusu asi 50 centů.

I taxi a tuk tuky jsou opravdu levné, 5 km ve dne by nemělo stát víc než 300 rupií.

Jídlo

I jídlo je nesmírně levné. Klidně se najíš za méně než 50 centů. Jen pro pár čísel: roti, plochý chléb, který se podává prakticky ke každému jídlu, stojí normálně 5–10 centů, porce dalu, polévky z fazolí/čočky, stojí normálně 40–50 centů, dva pěkné kusy grilovaného kuřete asi 1,50 €.

Ubytování

Bohužel hostely nejsou příliš rozšířené a najdeš je hlavně ve velkých městech, ale spát je i tak opravdu levné. Během svého měsíce v Pákistánu jsem nikdy nezaplatil víc než 1500 PKR za soukromý pokoj, často jsem si vystačil s pouhými 1000 PKR (kvůli inflaci posledních let to asi stojí o 50 % víc). Byly to téměř vždy docela skromné pokoje, ale skoro vždy se soukromou koupelnou a celkově vůbec ne špatné.

Pokud kempuješ nebo třeba cestuješ a spíš v autě, můžeš v klidu parkovat a zdarma využívat toalety, wifi a společné prostory téměř ve všech PTDC v zemi. PTDC jsou v podstatě hotelový řetězec, který patří pod oddělení pro rozvoj cestovního ruchu.

Couchsurfing ve velkých městech je zřejmě opravdu oblíbený a neměl bys mít potíže najít místo na přespání. Pokud hledáš něco luxusnějšího, řetězec Serena Hotels má několik zařízení i na severu země.

PTDC ve Skardu s muzeem K2 v pozadí.

Ostatní náklady (výběry z bankomatů a SIM karty)

Na závěr stojí za to říct pár slov o poplatcích za výběr hotovosti v zemi. Hotovost je naprosto nezbytná, zvlášť jakmile opustíš velká města, a navíc mnoho bank mezinárodní karty nepřijímá. Doporučuju vzít si pořádný balík hotovosti, kurz v Láhauru byl opravdu dobrý, na tomto místě je řada směnáren, které fungují téměř na úrovni mezibankovního kurzu.

Pokud bys potřeboval vybírat z bankomatu: vyzkoušel jsem nejméně 15 různých bank a jediné, které zřejmě fungují, jsou MCB s poplatkem 800 PKR za výběr, Allied Bank 800 PKR za výběr a Standard Chartered, nejlepší možnost, 500 PKR. Všechny tři banky umožňují vybrat jen 20 000 PKR na transakci. Mrkni na nejlepší karty na cesty.

Co se týče SIM karet, ZONG je společnost s nejlepším pokrytím. Pokud máš telefon, který podporuje eSIM, a chceš pohodlí připojit se k internetu hned, aniž bys musel kupovat místní SIM kartu, pak ti doporučuju využít službu jako tu, kterou nabízejí Airalo a Ubigi. Pokud zvolíš tuto možnost, je však třeba vzít v úvahu alespoň pár věcí. Zaprvé, až na vzácné výjimky se za gigabajty platí mnohem víc, než by stály s místní SIM kartou; zadruhé, jejich místní partner není vždy ten s nejlepším pokrytím na území.V zásadě si myslím, že většina cestovatelů by udělala lépe, kdyby koupila místní SIM kartu (nebo se třeba pokusila koupit eSIM od místního poskytovatele), ale doporučuju ti, abys to zvážil sám, protože výjimek je dost. Například když jsem navštívil Japonsko, byl tarif nabízený společností Ubigi výhodnější než jakákoli místní SIM karta, kterou bych mohl koupit, aniž bych prokázal, že jsem rezident.

Cesta do Pákistánu: jídlo

Většina jídel se skládá prostě z kari podávaného s rýží nebo chapati, což je v podstatě nekvašený chléb pečený v hliněných pecích, zatímco parantha, vyrobená ze stejného těsta, se obvykle smaží, a je tedy mnohem mastnější.

Brzy si všimneš, že když se kari podává s chapati, ten úplně nahrazuje příbor a jídlo se jí výhradně rukama.

Někdy se místo kari podává polévka, samozřejmě spolu s nezbytným chapati, nejoblíbenější polévka vůbec je dal, který může být žlutý (žlutá a červená čočka) nebo hnědý, v každém případě jde v podstatě o čočkovou polévku. Zatímco ki sabzi je zeleninová polévka, která má obvykle hlavní surovinu, například aloo ki sabzi, aloo znamená brambory, takže v tomto případě jde o zeleninovou polévku, kde hlavní surovinou jsou brambory, kombinací je mnoho a někdy obsahují i maso.

Další dvě extrémně oblíbená jídla jsou grilované kuře, které najdeš prakticky všude ve velkých městech, kde jsou opravdové grilovací bistra, jež servírují téměř výhradně kuře, a biryani, rýže podávaná s kousky kuřete a zeleniny.

Na závěr si dávej pozor na to, co piješ, vyhni se vodě z kohoutku a pokud chceš udělat radost životnímu prostředí i své peněžence, používej láhev s filtrem!

Street food v Pákistánu.

Cesta do Pákistánu: bezpečnost

Je Pákistán tak nebezpečný, jak se zdá? Dá se v Pákistánu cestovat bezpečně?

Někteří říkají, že země je nesmírně bezpečná, a často se mi stávalo, že mi místní s velkým přesvědčením opakovali „Pakistan is safe“, já ale věřím, že pravda leží někde uprostřed: je sice pravda, že většina země se dá považovat za bezpečnou, ale je také pravda, že některé regiony, zejména ty blízko afghánské hranice, za takové považovat nelze, nebo alespoň nestabilita těchto oblastí je všem na očích.

Přesto: Gilgit – Baltistán, stát, který bezpochyby přijímá nejvíc turistů a který je zároveň nejliberálnější ze všech, co se islámu týče, byl v posledních letech dějištěm jediného atentátu. Pokud se například podíváme na tuto stránku, všimneme si, že jen ve městě Quetta došlo za posledních 10 let asi k 15 teroristickým útokům. Stručně řečeno, Khyber Pakhtunkhwa a Balúčistán jsou dva státy, kterým je pravděpodobně lepší se vyhnout, pokud nejsi ochoten přijmout určité riziko; ve zbytku země, s trochou zdravého rozumu, bys neměl mít žádné problémy a naopak si užiješ obrovskou pohostinnost, kterou tento národ nabízí.

Jsou tu navíc dvě témata, u kterých je vhodné dávat pozor, jak se o nich mluví: Indie a zejména region Kašmír, a islám. Obě jsou pro mnoho Pákistánců citlivá témata, takže radím vyhnout se konverzacím o nich nebo alespoň vyjadřovat svůj názor s maximální úctou.

Přestože jsem potkal víc než pár sólo cestovatelek, zkušenost z cesty pro ženu, která není zvyklá na tak silně machistickou společnost, může být přinejmenším zvláštní. Doporučuju ti přečíst si tohoto pěkného článku na toto téma.

Dobře, doufám, že jsem tě touto poslední sekcí věnovanou bezpečnosti vůbec nevyděsil, Pákistán je rozhodně země, kterou stojí za to navštívit, a doufám, že jeho nedávná historie a fakt, že některé regiony je třeba stále považovat za nestabilní, tě neodradí od návštěvy!

Na závěr, zvláště pokud máš v úmyslu vyrazit na trek ve výšce nad 3500 metrů, jediná dvě pojištění, která tuto aktivitu kryjí (pokud vím), jsou World Nomads, které umožňuje pojistit trek až do 6000 metrů (přidáním jako doplňkové aktivity, jak je ukázáno na této stránce) a TrueTraveller, které s přidáním balíčku „Extreme Pack“ nabízí krytí pro trek nad 4600 m. Jak již bylo řečeno, většina ostatních pojištění končí na 3500 metrech, některá i méně.

Plánuješ cestu do Pákistánu? Mrkni na tyto články:

Jaký cestovní batoh vybrat

Co vzít s sebou na cesty

Máš nějaké otázky? Aktuální informace? Neváhej napsat komentář nebo mi napiš na Instagramu!

Protože už na webu nemám reklamy: pokud ti tento článek pomohl, zvaž, jestli si nesjednáš cestovní pojištění přes některý z odkazů na tomto webu. Podpoříš tím moji práci a tebe to nebude stát nic navíc. Pokud žiješ v EU nebo ve Spojeném království, doporučuju True Traveller. Všem ostatním doporučuju HeyMondo, kde dostaneš slevu 5 %. Děkuju za podporu!

Na dary, pizzu a virtuální pivo 🙂